When I start to trust her... / Když jsem jí začala věřit...

2. října 2016 v 11:30 |  Based on true event / Podle skutečných událostí
Dlouhé období přespříliš velké zranitelnosti ze mne udělalo tak trochu paranoidního člověka. Bála jsem se v podstatě jakékoli socializace. Neslo to s sebou mnoho otazníků, mnoho nejistoty a mnoho bezdůvodné bolesti. Představa, že se spřátelím s někým hodným, kdo mě bude chápat a brát se vším všudy, mi připadala nereálná. Jenže když vás situace dožene do uzavřené skupiny lidí, se kterými se budete vídat následujících devět měsíců a víte, že jim prostě budete muset odhalit své bolístky, prostě potřebujete alespoň trochu kamarádství.
..
Byla jsem osamělá, dlouho jsem se stranila svých přátel z minulosti. Jedinou oporou mi byla má partnerka. Žena, které jsem před zraky nejbližších, řekla ano. Zpočátku jsem byla přesvědčena, že vždy bude dostatečným záchytným bodem, majákem na rozbouřeném moři. Jenže zjištění, že určité mé strachy pramení i z její přítomnosti, mne odsunulo na pomyslný okraj samoty. Kdo mne utěší, když budu prožívat bolest, kterou způsobí ona?
Bylo to, jako bych ji znala roky. Věřila jsem, že rozumí mému nitru, mým strachům a mé bolesti. Ač jsem se velmi obávala špatných konců, něco mě donutilo se pohnout z místa a bojovat. Bojovala jsem za přátelství, které jsem tolik potřebovala. Začátky byly kouzelné, tolik zážitků, které mi scházely. Tolik příjemných emocí. Naprosto jsem se tomu přátelství odevzdala. Odvážila jsem se vsadit vše na tu jedinou kartu. Byla to přeci má nejlepší kamarádka.
Pak přišlo období, kdy se měla rozloučit se skupinkou podivínů a já byla plna očekávání, co mi přede všemi řekne. Těšila jsem se na tu trochu radosti, na okamžik, kdy budu ta jedinečná a potřebná a každý se to dozví. Seděla jsem v tichu a ač jsem byla smutná, že jistá část končí, těšila jsem se na tu další, co měla začít. Těšila jsem se na okamžiky, kdy se budeme nadále přátelit. Protože to přátelství bude naprosto dobrovolné.
Nechápala jsem nic. Nerozuměla jsem jedinému slovu. Ovládla mne bolest. Zradila mne. Přede všemi mi řekla, že to přátelství bylo plné falše. Že potřebovala podporu a jen mne využila. Přívalové vlny psychického utrpení se měnily v bolest fyzickou. Nemohla jsem se jen nechat trápit, musela jsem utéct. Utekla jsem zbaběle a plakala. Tak dlouho, až jsem vyčerpáním usnula.
Bolest byla nesnesitelná. Všechny mé obavy se naplnily a mé strachy se staly skutečnými. Zlomila mne jen váha slov. Myslela jsem si, že má duše se rozpadla. Že mé tělo zemřelo a já budu prožívat už jen nesnesitelnou a všudypřítomnou bolest.
Ovládl mne strach. Zas a znovu…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 2. října 2016 v 14:58 | Reagovat

Silná výpověď. Situace se zdá bolestná, ničící, bezvýchodná. Ale - není to tak. Přijde další ráno, další člověk, další situace a dokud žiješ, můžeš pokračovat jinde a jinak. Nic nekončí - takových vztahů ještě budeš zažívat víc. Takže - hlavu vzhůru a nakroč do života sama se sebou. Potom už můžeš vykročit k jiným.
Toto je bolestnější část životní dráhy. Ta ale pokračuje dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama