Říjen 2016

That silence in my head… / To ticho v mé hlavě…

8. října 2016 v 22:21 Others / Ostatní
Špatný úsudek je běžnou součástí našich životů. Někdy se nám stane, že si neporozumíme, něco si špatně vyložíme, dojdeme k nesprávnému závěru. Ať už je to způsobeno nepozorností, či obavami ukrytými hluboko v nás, výsledek je stejný. Na náš pocit se nabalují další nesprávné interpretace a vše se začíná tak trochu ztrácet v překladu. Někdy jsou následky drobné a snadno opravitelné, jindy bohužel nezvratně poznamenáme to nejdůležitější.
Chybami se člověk učí a protože je život jedno velké tajemno, učíme se neustále. Prý bychom měli mít zásady a priority, jichž si ceníme a nevzdáme se jich. Jenže kde je měřítko? Co když někdo tu naši hranici překročí, my mu nechceme odpustit, ale kdybychom se nad tím zamysleli, možná bychom zjistili, že ve skutečnosti o nic nešlo, ale my jsme tím přišli o něco významného. Však i ve sportu máme opravné pokusy, proč bychom si je nemohli povolit i v osobním životě? Proč jsou situace, či chování, které nedokážeme překousnout? Co když je v tu chvíli zrovna ten náš úsudek chybný? Co když na to hledíme na základě našich zkušeností příliš kriticky? A co když trpíme více, než je třeba?
Chráníme se. Chráníme se před zlem. Preventivní obrana je důležitá, jenže co když bychom se neměli za každou cenu chránit, ale naslouchat? Nestává se to často, ale někdy můžeme zjistit, že pouze naší obranou jsme se připravili o něco neopakovatelného, o něco úžasného, o něco, co nám už dlouho scházelo. Jenže jak už to bývá, takové pocity máme až příliš pozdě. Každý přece dělá chyby a pokud bychom se zamysleli, uvědomíme si, že je bolestné nejen dopustit se chyby, ale především v nás zůstává ta bolest, jež pramení z následků. Můžeme bojovat, prát se s vlastní bolestí i trestat vlastní selhání. Můžeme prosit, slibovat a omlouvat se, ale nevymažeme tím nic. Co se stalo, stalo se. V první řadě se smiřme s tím, že to nezměníme. Nepřemýšlejme na tím, jestli je to spravedlivé, či nikoli. Zkusme přijmout dané rozhodnutí a ptejme se sami sebe, kolik energie a času chceme věnovat nápravě. Ptejme se sami sebe, jestli vůbec chceme napravovat něco, co možná napravit nejde. Uvědomme si, že nemusíme uspět ani po letech. A pak, až si vše usilovně promyslíme, se rozhodněme, co dál.
Já se rozhodla nevzdat. Hodně let mého života bylo o rezignaci i podřizování se. Nevím, co se změnilo, možná je to zkrátka ta, co za to stojí. Mnohokrát jsem utekla, mnohokrát jsem předstírala, že se nic nestalo, mnohokrát jsem snášela bolest bez protestu. Nyní je ten okamžik, kdy jsem skutečně rozhodnutá, nyní je ten okamžik, kdy dám celou svou duši všanc. Ač se to zdálo neuvěřitelné, nepravděpodobné a možná i nesprávné, já to tak cítila. Od prvního okamžiku to tak bylo. Bála jsem se sama sebe, nepoznávala jsem se. Přesto jsem věděla, že je to skutečné. Nejen, že to bylo skutečné, bylo to upřímné i plné strachu. A doposud se to nezměnilo. Přijala jsem tvé rozhodnutí, ale věz, že pro mne se nic nezměnilo. Stále bych pro tebe zkoušela spočítat všechny hvězdy na obloze. Stále bych tě zkoušela přesvědčit, že jsi mým středobodem vesmíru. Stále bych chtěla hlídat tvůj klidný spánek. Stále bych se styděla, když bych tě toužila políbit. Stále jsem tebou fascinovaná. Stále jsem na tebe pyšná. Stále mi vykouzlí úsměv na rtech už jen myšlenka na tebe. Stále jsi v mém srdci.
Jsi o mnoho lepší člověk než já, ale stejně ti toužím být po boku a lepší se stát. Tolik věcí je v pohybu a já si to užívám. Krása je všudypřítomná a já jsem šťastná, že ji mohu vnímat. Nevzdám se. Možná, jednou, ti dokáži, že stojím za to.
Stále to cítím…

When I start to trust her... / Když jsem jí začala věřit...

2. října 2016 v 11:30 Based on true event / Podle skutečných událostí
Dlouhé období přespříliš velké zranitelnosti ze mne udělalo tak trochu paranoidního člověka. Bála jsem se v podstatě jakékoli socializace. Neslo to s sebou mnoho otazníků, mnoho nejistoty a mnoho bezdůvodné bolesti. Představa, že se spřátelím s někým hodným, kdo mě bude chápat a brát se vším všudy, mi připadala nereálná. Jenže když vás situace dožene do uzavřené skupiny lidí, se kterými se budete vídat následujících devět měsíců a víte, že jim prostě budete muset odhalit své bolístky, prostě potřebujete alespoň trochu kamarádství.
..
Byla jsem osamělá, dlouho jsem se stranila svých přátel z minulosti. Jedinou oporou mi byla má partnerka. Žena, které jsem před zraky nejbližších, řekla ano. Zpočátku jsem byla přesvědčena, že vždy bude dostatečným záchytným bodem, majákem na rozbouřeném moři. Jenže zjištění, že určité mé strachy pramení i z její přítomnosti, mne odsunulo na pomyslný okraj samoty. Kdo mne utěší, když budu prožívat bolest, kterou způsobí ona?
Bylo to, jako bych ji znala roky. Věřila jsem, že rozumí mému nitru, mým strachům a mé bolesti. Ač jsem se velmi obávala špatných konců, něco mě donutilo se pohnout z místa a bojovat. Bojovala jsem za přátelství, které jsem tolik potřebovala. Začátky byly kouzelné, tolik zážitků, které mi scházely. Tolik příjemných emocí. Naprosto jsem se tomu přátelství odevzdala. Odvážila jsem se vsadit vše na tu jedinou kartu. Byla to přeci má nejlepší kamarádka.
Pak přišlo období, kdy se měla rozloučit se skupinkou podivínů a já byla plna očekávání, co mi přede všemi řekne. Těšila jsem se na tu trochu radosti, na okamžik, kdy budu ta jedinečná a potřebná a každý se to dozví. Seděla jsem v tichu a ač jsem byla smutná, že jistá část končí, těšila jsem se na tu další, co měla začít. Těšila jsem se na okamžiky, kdy se budeme nadále přátelit. Protože to přátelství bude naprosto dobrovolné.
Nechápala jsem nic. Nerozuměla jsem jedinému slovu. Ovládla mne bolest. Zradila mne. Přede všemi mi řekla, že to přátelství bylo plné falše. Že potřebovala podporu a jen mne využila. Přívalové vlny psychického utrpení se měnily v bolest fyzickou. Nemohla jsem se jen nechat trápit, musela jsem utéct. Utekla jsem zbaběle a plakala. Tak dlouho, až jsem vyčerpáním usnula.
Bolest byla nesnesitelná. Všechny mé obavy se naplnily a mé strachy se staly skutečnými. Zlomila mne jen váha slov. Myslela jsem si, že má duše se rozpadla. Že mé tělo zemřelo a já budu prožívat už jen nesnesitelnou a všudypřítomnou bolest.
Ovládl mne strach. Zas a znovu…