Why am I so wierd... / Proč jsem tak divná...

22. září 2016 v 16:39 |  Others / Ostatní
Vždy jsem se cítila tak trochu mimo kolektiv. Přes všechnu mou snahu se začlenit, jsem nikdy neměla ten skutečný pocit, že někam patřím. Nehledě na to, že abych byla součástí nějaké skupinky, chovala jsem se nepřirozeně. Přistoupila jsem na určitý vzorec chování, přejala názory a postoje, ale vlastně jsem tomu nikdy nerozuměla. Brala jsem za své myšlenky ostatních a přišlo mi to normální. Zkrátka jsem si řekla, že to bych si měla myslet a to bych měla cítit a dle toho se přece musím chovat. Postupem času jsem se začala zcela vyhýbat vlastnímu cítění, ztratila jsou svou identitu a zcela jsem se přizpůsobovala lidem v okolí. Z počátku jsem si neuvědomila, jak katastrofální následky by to mohlo mít.
...
Například situace, kdy jsem byla se skupinkou přátel, mezi nimi byly i slečny, co se mi zamlouvaly. Měla jsem v sobě tolik samoty, kterou jsem ignorovala a naprosto záměrně přehlížela. Měla jsem za to, že se chovám přátelsky, jsem milá a dvorná. Můj maximální stupeň intimity byl polibek. Za nějaký čas jsem byla s jinou skupinkou a opět jsem se chovala mile a přátelsky. Zkrátka v kolektivu, kde jsem toužila udělat dojem a být pozitivně přijata, jsem se ke každému chovala v rámci určitých norem stejně přívětivě. A to se nakonec ukázalo býti chybou. Má upřímnost byla brána jako faleš a póza. Má přátelská povaha byla brána jako promiskuita a mé dvorné chování bylo identifikováno jako lež.
...
Poučila jsem se z toho a následně jsem se nesnažila za každou cenu všem zalíbit. Jenže jsem to uchopila za špatný konec a naopak jsem působila odtažitě a nepřátelsky. Často mne napadalo, co vlastně mám ještě dělat, aby byli lidé okolo spokojení. A pak mi konečně došlo, v čem vězí to neustálé vzájemné nepochopení. Nebyla jsem sama sebou, snažila jsem se být někým, kdo je ten nejlepší pro každého jednotlivce. Toužila jsem po spokojenosti ostatních, protože jsem doufala, že tak budu spokojená i já.
...
Takže kým vlastně jsem? Co je má přirozenost a jaká je ta pravda uvnitř mé duše?
Nyní mohu zcela jistě tvrdit, že jsem ta divná.
• ve svém dospělém věku bydlím s maminkou a osmi kočkami
• mám playstation a ráda na něm pařím
• sbírám figurky Assassins Creed
• téměř neustále čtu knihy
• z filmů mám nejraději pohádky a psychologická dramata
• ovládám lucidní snění
• mám ráda komiksy
• mám ráda yuri anime
• čtu fanfiction a prožívám každý řádek
• věřím v tajemno, paralelní vesmíry a Doktora Who
• miluji monopoly a další deskové hry
• miluji kočky
• na vypínači v pokoji mám napsáno Lumos a Nox
• vyrobila jsem si vlastní kouzelnickou hůlku a stále čekám na den, kdy mi přijde opožděný dopis z Bradavic
• vždy mám několik týdnů pocit, že část mne skončila spolu s oblíbeným seriálem nebo knihou
• baví mne sledovat snooker a šipky
• miluji bezpodmínečně
...
Přemýšlela jsem na tím, proč jsem já byla ta, co přijímala záliby těch druhých. Ta, co o všech svých zálibách tvrdila, že jsou to jen drobnosti a dočasné činnosti. Uvědomila jsem si, že jsem sama sebe chtěla přesvědčit, že mohu být někým jiným. Někým, koho bude milovat. Někým, kdo si zaslouží vše po čem touží, když bude tím pravým. Jenže teď toužím být milována skutečně. S přijetím všech mých zálib. Bez vysmívání se tomu, co mě činí šťastnou...
...
Doufám v objetí, polibek. Toužím po slovech, jenž mi ukáží, jak moc mohu chybět. Toužím po úsměvu, který bude vyhrazen jen mým očím. Doufám v budoucnost, v níž budu potřebná. Toužím po okamžiku, kdy uvěřím, že jsem chtěná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kuro Kuro | 22. září 2016 v 18:53 | Reagovat

Prosím tě, nejsi divná! A i kdyby jo, nejsi sama - poukazuji na sebe ˇ_ˇ
Každopádně je smutný, čím vším sis prošla, ale teď můžeš začít od znova, ne? Přeju ti hodně štěstí ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama