Violence without face… / Násilí bez tváře…

30. září 2016 v 22:39 |  Not so nice, but also happen / Ne tak fajn, ale i to se stalo
Základní školu jsem zvládala s obtížemi, asi jako každý. Jenže byly situace, kdy jsem přemýšlela, proč zažívám takovou bolest, ať už byla fyzická, či psychická. Šikana mi nepřišla nijak významná, kolem jí bylo hodně, tak jsem jen byla jedna z mnoha obětí. Dokonce jsem překonala chvíle, kdy jsem byla nucena k činnostem, jež pro mne byly nepřirozené a velmi stresující. Začalo to krádežemi, pokračovalo účastí na ničení cizího majetku a končilo sexuálním násilím. Dodnes mi není přesně jasné, jak se mi to povedlo, ale i přes to vše, jsem byla schopná v rámci možností normálně fungovat. Navíc jsem stále neztrácela víru v lidstvo a všeobecnou dobrotu. Věřila jsem, že to vše bylo jen o velmi nešťastné souhře náhod. Věřila jsem, že pokud mne násilím svléknou a dotýkají se mě, ale v podstatě mi neublíží, mohu být vlastně ráda, že to tak dopadlo. Co na tom, že jsem pak léta skrývala svou ženskost pod volná trika a vlasy ostříhané na ježka. Co na tom, že jsem jedno celé léto ze strachu předstírala, že jsem kluk. Co na tom, že jsem se cítila bezvýznamná.
Začala jsem kouřit přes léto, pár měsíců před devátými narozeninami. Přišlo mi to, jako ta nejsprávnější a nejúžasnější věc na světě. Přijali mě do party o hodně starších a tam kouřili všichni. Měla jsem na léto vyhrazené malé kapesné a jak se mi hodilo, když jsem chtěla udělat dojem a koupit cigarety. Nejlevnější byly v měkkém obalu, kupovala jsem cigarety pro babičku a byla jsem tak malá, že nikoho ani nenapadlo, že bych mohla kupovat cigarety i pro sebe. Vůbec mi nechutnaly a mnohokrát mi bylo nevolno, ale za ten pocit, že někam patřím, za ten pocit to stálo. Protože jsem byla o mnoho mladší, ostatní se ke mně chovali moc hezky, možná jako k mladšímu sourozenci. Byla jsem tak šťastná, když mě holky objímaly a líbaly do vlasů. Kluci mě vozili na kole na rámu a zažívala jsem tolik dobrodružství. Co na tom, že ta dobrodružství byla nebezpečná. Co na tom, že jsem na vlastní oči viděla kluka skočit z mostu do vody. Dělali to všichni, já měla skočit také. Byla jsem nervózní, ale těšila jsem se, protože jsem vždy měla tolik pozornosti, když jsem udělala to, co se po mně žádalo. Stála jsem na železničním mostě a čekala, až na mne přijde řada. On skočit nechtěl, ale dobírala si ho celá parta. Ať není srab a něco dokáže. Ať ukáže, že za něco stojí. Tak se nakonec odhodlal a skočil. Jenže ze špatné strany. Skočil, potopil se a voda se vířila. Dívala jsem se všude a hledala, jestli nevyplave po proudu, směrem k mlýnu. Najednou mě za ruku vzala jedna holka z party, posadila si mě na rám a jely jsme pryč. Měla jsem v očích tolik otázek, viděla jsem její zděšení. Celou cestu mi přiškrceným hlasem povídala o tom, že je vše v pohodě a že jen musíme spěchat, protože už je čas na večeři a ona mě musí předat babičce. Nechápala jsem skoro nic, ale věřila jsem jí a tak mne to uklidnilo. Až o několik let později jsem se dozvěděla, že ten kluk skočil na traverzu a byl na místě mrtvý. Povídalo se o tom u ohně, byla to strašidelná historka pro malé děti a ti starší se jim smáli. V ten večer jsem pochopila, že historka je pravdivá, i když to oni nevědí. Pochopila jsem, že symbol lebky, co je od té doby namalován na skále, je kvůli němu. Kvůli klukovi, co skočil a já ani nevím jeho jméno.
Nic z toho mne nepoznamenalo na dlouho. Se vším jsem se dokázala vyrovnat a smířit. Ale pak přišel okamžik, jenž ovládá svým způsobem můj život dodnes. Dnes to pro mne není již natolik významné, nicméně stále v mých myšlenkách probleskne ten okamžik, pokud se mne někdo dotkne na tom místě. Prvního ledna, brzy ráno. Takové ticho všude kolem, sněhu plno a zbytky z oslav příchodu nového roku jsou všudypřítomné. Každoroční rituál honby za nevybuchlými rachejtlemi. Jen já, můj spolužák a jeho mladší hysterický bráška. Byli jsme děti, zranitelné a odvážné. Procházeli jsme okolo domů s očima přilepenýma k zemi. Vždy, když někdo učinil objev, radovali jsme se společně a hned jsme si rachejtle a petardy dělili. Mladší bráška mého spolužáka objevil téměř celou krabici nevybuchlých petard, asi někomu spadla z balkonu. Měl takovou radost, ale nechtěl se dělit a to mého kamaráda naštvalo. Začali se hádat a křičet na celé kolo. Byla jsem nervózní, aby někoho nevzbudili. Bylo tak brzy, to bychom si pěkně odnesli. Přetahovali se a byli sprostí. Hysterický mladší bráška se rozplakal, dřepla jsem si k němu a chtěla ho uklidnit. A pak se to stalo. Držela jsem ho za ramena, bolest, nedostatek dechu a pohyb. Nechápala jsem. Nemohla jsem dýchat, vnímat. Horko se mi valilo do hlavy a oči slzely. Nemohla jsem volat o pomoc. Někdo mě držel a škrtil. Hlava se mi začala točit neskutečně rychle. Nemohla jsem polknout a zároveň jsem měla pocit, že se pozvracím. Pohled rozmlžen a ten hlas. Neznámý hlas jenž mi do ucha křičel. Byla jsem na pokraji sil, nechápala jsem. Proniklo ke mně pár slov a já pochopila, že ten muž chce, abych se omluvila. Nechápala jsem důvody, ale měla jsem takový strach, že jsem křičela omluvy na všechny strany. Křičela, ale nic z mých úst nevycházelo. Nic, krom přidušeného dechu. Sníh všude kolem, zem se pohnula.
Probudila jsem se zimou, nikde nikdo. Ani spolužák, ani jeho mladší bráška, ani neznámý násilník. Byla jsem od sněhu promočená, s námahou jsem se zvedla a děkovala okolnostem, že je tak brzy a nikdo mě nevidí. Dobelhala jsem se domů, tolik bolesti, tolik studu i strachu. Ohlížela jsem se celou cestu, celých těch pár desítek metrů. Jeho hlas mi stále zněl v uších a já tolik chtěla plakat. Hned jsem se zavřela do pokoje a sesypala se, každý vzlyk mi působil neskutečné utrpení. Krk mi hořel a hlava mě bolela. Chtěla jsem padnout do postele a spát, ale nešlo to. Nakonec mé tělo nevydrželo a přeci jen jsem usnula. Byla už tma, když jsem opět otevřela oči. Nikdo mě nebudil, nikdo mě nepostrádal, nikdo se o mne nebál. Promnula jsem si oči, s námahou se zvedla z postele a zamířila do koupelny. Cítila jsem se slabá a nemocná, stále mi nic nedocházelo. Jenže pak jsem zahlédla svůj odraz a stopy na svém krku.
Na několik let jsem zapomněla. Krásná a výjimečná chvilka, první polibek na krk a zděšení. Okamžitě jsem před sebou viděla sníh a cítila tu bolest a ten strach. Dalo mi to spoustu práce, aby na mně nikdo nic nepoznal, pokud se mne na krku dotkne. Nejtěžší pro mne je, že krk je pro mne natolik intenzivní a velmi prožívám každý dotek. Ovšem ve stejné chvíli mi hlavou prolítne ten okamžik a já cítím i tu bolest. Proto nikdy nenosím žádnou ozdobu na krku. Proto v zimě nosím šálu, jako ochranu. Proto jsem tak zranitelná, když po mně někdo očekává omluvu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama