Swapped locations… / Prohozená místa..

30. září 2016 v 22:39 |  Not so nice, but also happen / Ne tak fajn, ale i to se stalo
Dva měsíce před mým příchodem na svět mi zemřela sestra. Byly jí tři roky a měla leukémii. Vzhledem k okolnostem a době, v jaké se to stalo, nemohl být uskutečněn pohřeb. Zjistila jsem to až příliš brzy, protože jsem byla jedináčkem, otec o mne žádný pozitivní zájem neprojevoval a mamka byla v podstatě neustále v práci, bavila jsem se sama. Při jednom pravidelném prohrabování šuplíků jsem objevila audio kazetu se jménem. To jméno nebylo mé, okamžitě mně to zaujalo. Nečetla jsem příliš dobře, ale písmenka jsem znala a věděla jsem, jak vypadá mé jméno napsané. Pustila jsem si tu kazetu a ze začátku jsem tomu příliš nerozuměla, jenže brzy mi to začalo docházet a zasáhlo mne to tak silně, že jsem propadla v neustávající pláč. Hlasy mých rodičů a otázky směřované mé sestře, jak že se to vlastně budu jmenovat. Při pozdějších debatách s mamkou mě přesvědčovala o tom, že to byla jen náhoda, že pravděpodobně ani nevěděla význam toho slova.
Dlouhé roky byla její smrt tabu a já měla tolik otázek. Vždy jsem měla tolik nezodpovězených otázek. Vzpomínám si na samolepky s písmenky nad dveřmi mého pokoje, ta písmena tvořila mé jméno, jenže pokud by se ta první dvě písmenka nahradila, vzniklo by z toho jméno její. Bolela mne ta představa, přestože nejspíše pocházela z mé hlavy. Také si vzpomínám na výčitky od mamky, jak mohu cítit takové pouto vůči někomu, koho jsem nikdy nepoznala. Jak si vůbec mohu dovolit smutek nad ztrátou někoho, koho jsem nikdy neviděla.
Když mi nebylo ani devět, zemřel mi děda, byl pro mne velice důležitý. Muž, jenž mi dal tolik lásky. Jeho smrt jsem si vyčítala až do dospělosti. Jeli jsme autobusem z výletu a bylo opravdu veliké teplo, zahlédla jsem pouť a prosila dědu, abychom šli. Alespoň na chvilku. Nebylo mu dobře a řekl mi, že by byl raději, kdybychom jeli domů a mohl si odpočinout. Přemlouvala jsem ho, toužila jsem se zhoupnout na houpačkách a povozit na kolotoči, nakonec souhlasil. Posadil se na lavičku, že mě bude sledovat z dálky a odpočívat. Nechtěla jsem vidět, že mu není dobře, myslela jsem jen na sebe. Nakonec mne doprovodil domů a sám odjel. S několika denním zpožděním jsem se dozvěděla, že měl doma infarkt a je v nemocnici. Po dlouhém přemlouvání mi bylo dovoleno ho navštívit. Cítila jsem tolik lítosti a smutku i studu, ale všichni mi tvrdili, že to bude v pořádku a já neměla důvod nevěřit. Když jsme dorazili do nemocnice, dostala jsem malého mechanického psíka, tolik mne to rozptýlilo, že jsem za ním jen chodila po chodbách a poslouchala jak štěká. Dědu jsem viděla sotva pár minut, však jsme měli mít ještě spousty příležitostí. Venku se setmělo, blížila se bouřka a tak byl čas jít. Už dost pršelo, když jsme nasedali do auta, sledovala jsem stěrače a přemýšlela, jestli takhle vypadá konec světa. Najednou se mi zničeho nic udělalo špatně, ale vzhledem ke kalamitě venku, jsme nemohli zastavit. Byla jsem nucena zvracet do své modré pláštěnky, kterou mamka vylovila z kabelky. Před očima jsem měla mžitky a zvuky ke mně doléhaly až příliš z velké dálky. Zbytek dne mi zůstal dodnes v mlze, až další den jsem se dozvěděla, že to bylo naposledy, co jsem dědu viděla.
Chtěla jsem jít na pohřeb a rozloučit se, jako všichni ostatní. Prosila jsem, ale nakonec bylo i přes mé stížnosti rozhodnuto, že jsem na to ještě moc malá. Přišlo mi tak nespravedlivé, že na pohřeb jsem malá, ale abych si vařila a trávila celé dny sama, na to jsem byla velká dost. Několik následujících let jsem často myslela na to, že bych chtěla zemřít. Jediné, co se měnilo, byla má představa toho, co bude po mé smrti následovat. Chyběla mi podpora, objetí a nakonec vlastně i ta správná přítomnost. Když už jsem si myslela, že osaměleji se cítit nemohu, přišla šikana ve škole a výbuchy mého otce pod vlivem alkoholového opojení se stávaly častějšími a hůře snesitelnějšími. Po večerech se s mamkou hádali, opil se ještě více a skončilo to ranami a pláčem. I já jsem plakala, měla jsem strach, že se třeba jednou už mamka nezvedne. Přes den, když se mi nedařilo na sebe neupozorňovat, bil mne. Věřila jsem mu, že si to zasloužím, že jsem něco udělala špatně a proto musí následovat trest. Trvalo to léta, naučila jsem se schovávat modřiny a nereagovat na doteky v bolestivých oblastech. Párkrát to přehnal natolik, že jsem krvácela a některé jizvy zůstaly toho připomínkou. Nejtěžší na tom všem pro mne nebyla bolest, ale strach. Strach, kdy přestane křičet. Přála jsem si to mít rychle za sebou. Vždy jsem očekávala konec až v okamžiku výprasku. Někdy teror trval dlouhé bolestné minuty, kdy se rozbíhal s napřaženou rukou, ale nedotkl se mě.
Když jsem byla trochu starší, poprvé jsem se odvážila mu postavit, chytil mě za triko, hodil na pohovku a začal štrachat všude kolem. Zachvátila mne panika, ta nevědomost mne dusila, dýchání se zrychlovalo, ale pak se zastavilo. Na chvilku jsem nemohla popadnout dech, to bylo v okamžiku, kdy mi s ledovým klidem přiložil k hlavě zbraň a řekl mi, že kdybych cokoli chtěla někomu říct, že mě klidně zastřelí a půjde si za to sednout. Uvěřila jsem mu, jako obvykle jsem věřila všemu, co mi tvrdil, že mi provede. Však to také častokrát dokázal. Pak se otočil a odešel. Byla jsem tak vyděšená, bolest na hrudi byla nesnesitelná, tělo nevydrželo a zradilo mě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama