Same mistake twice… / Dvakrát stejná chyba…

30. září 2016 v 22:22 |  Based on true event / Podle skutečných událostí
Poznala jsem ji na internetu, dlouho jsme si psaly, nakonec došlo i na výměnu telefonních čísel. Byla to možnost, jak být ve spojení, i když jsme zrovna nebyly na síti. Prozradily jsme si toho hodně, nikdy jsem o sobě nic netajila, když se někdo na cokoli zeptal, odpověděla jsem. Ale to bylo tenkrát, to bylo hodně věcí jinak. Chodila jsem na střední školu do prvního ročníku. Všemožně jsem se snažila nějak identifikovat, to období provázela spousta pocitů, rozporů i experimentů. I když jsem svou orientaci začala jasně dávat najevo už na základní škole, tak nějak jsem začala pochybovat, jestli to vůbec zvládnu. Jestli si třeba nemůžu vybrat, že bych byla s mužem. Přemlouvala jsem sama sebe, že bych to přeci nějak zvládla, přežila vše s tím spojené. Protože jsem neznala nikoho, kdo by byl jen na holky, začala jsem se řadit mezi bisexuály. Těžko jsem snášela, že všechny holky, co si běžně vyměňovaly vášnivé polibky s kamarádkami, to braly jako formu zábavy, případně přátelství. Samozřejmě to s sebou neslo i vzrušení, ale byla to hlavně spíše součást socializace.
Bylo fajn, psát si najednou s někým, kdo to viděl podobně jako já. Znala jsem zatím jen její fotky a ty se mi zamlouvaly, ale stejně jsem se nemohla dočkat, až se uvidíme. Jenže to bylo problematické. Svěřila se mi, že v útlém dětství byla obtěžována učitelem a nakonec i znásilněna. Samozřejmě to hodně nabouralo její důvěru k lidem obecně. Chápala jsem to a zároveň mě to děsilo. Protože to pro mne bylo období velké zmatenosti, tak mne to děsilo i přitahovalo zároveň. Po sexuální stránce jsem moc zkušeností neměla, vlastně skoro žádné. Kompletně nahou mě viděl jeden jediný člověk, navíc kluk. Byla jsem vyděšená z jakékoli intimity, kdy bych se měla svlékat. Ale ona mne tak přitahovala. Navíc jsem v té době byla jednostranně zamilovaná do kamarádky a prostě jsem se potřebovala pohnout z místa. Takže když jsme si jednou večer psaly smsky, byla jsem zrovna v hospodě s přáteli, trochu jsem zatlačila na pilu a ona mě nakonec pozvala k sobě. Rodiče byli na víkend pryč, byt v centru měla sama pro sebe. Už přesně nevím o kolik byla mladší, možná o dva roky, rozhodně jí ale ještě nebylo patnáct. Neváhala jsem ani chvilku, dopila pivo a šla na tramvaj.
Čekala jsem před tančícím domem a rozhlížela se všemi směry, bylo to jen pár minut, ale mě to připadalo jako věčnost. Byla jsem tak vyděšená, dokonce jsem nebyla daleko od úprku. Přemýšlela jsem nad tím, co jsem si to vlastně myslela, vždyť ani moc nevím, co dělat. Mé úmysly byly už v hospodě naprosto jasné, chtěla jsem se s ní vyspat a začít konečně pořádný vztah. Jenže když jsem tak stála sama v noci u křižovatky, došlo mi, že vůbec nemám sebemenší tušení, jak se vlastně takové vztahy budují. Vždy když jsem chodila s nějakým klukem, daly nás dohromady kamarádky, protože jim bylo líto, že já nikoho nemám. Nebránila jsem se, hrála jsem tu hru se všemi, že na kluky mám smůlu a jsem tak osamělá. Nikdy jsem žádnému nedovolila víc, než polibek, ne dobrovolně. Ale k chybám dochází stále a všude. Uvědomila jsem si, že kromě mého chtíče, nemám na čem stavět a že by asi zrovna moc nefungovalo, kdybych se na ní vrhla hned za dveřmi bytu. Nehledě na to, že jsem věděla, co se jí stalo a také jsem věděla, že celkově bude situace velmi nesnadná.
Když jsem jí uviděla, jak stojí na přechodu, málem jsem se rozeběhla mezi auta k ní. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale všechny pocity byly tak intenzivní. Pozdravily jsme se naprosto neutrálně, jen jsem se připitoměle usmívala, jak mám ve zvyku, když se stydím. Chtěla jsem jí vzít za ruku, ale nervozita mě přemohla. Když jsme dorazily do bytu, který byl v podstatě pár kroků, byla jsem ohromena. Poprvé jsem byla v bytě s vysokými stropy, fascinovalo mě vše, velikost, dispozice, obrovská dvojitá okna. Na chvilku jsem musela vypadat jako magor do architektury. Prohlížela jsem si vše, co normálně lidem uniká. Když jsem přecházela přes obývák k oknu, abych zhodnotila výhled, všimla jsem si velké postele a poskočilo mi srdce. Začínala jsem si uvědomovat, jak je již vše v pohybu a že už se můj mozek vlastně rozhodl. Zkrátka nebylo cesty zpět. Bylo hodně pozdě, překvapoval mě klid, byla slyšet jen projíždějící auta. Hodně jsme si povídaly, vyprávěla mi o těch nejbolestivějších zážitcích, ukazovala mi fotky třídy. Byly jsme si stále blíž a blíž, ne jen citově. Chtěla jsem jí políbit, bála jsem se, ale nakonec se ve mně něco zlomilo a povedlo se. Konečně jsem líbala dívku, kterou jsem chtěla a ona chtěla mne. Rozpálilo mě to, toužila jsem po ní. Toužila jsem ji vzít do náruče a odnést do postele, líbat celé její křehké tělo. Cítit to teplo, pozorovat jak se chtěje, dotýkat se její kůže. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že bych se pro ni i svlékla, alespoň tu košili. Třásla se, bylo to strachy, ale to nic neměnilo na tom, jak mě to vzrušovalo. Chtěla jsem ji ochránit, ukázat jí, že bych pro ni udělala vše. Bylo zhasnuto, místnost osvětloval život nočního velkoměsta. Nabídla jsem jí objetí, schoulila se ke mně.
Už ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsme byly v posteli. Naše polibky byly již mnohem vášnivější, cítila jsem, že mě chce i to, jak veliký má strach. Rozepnula mi košili, můj stud zastínila touha, přesto jsem si nic nesvlékla. Po dlouhých minutách polibků a něžných dotyků, mi dovolila sundat jí triko, byla tak hubená a křehká. Ochránce ve mně se probudil, já ji pevně objala a chvíli jsme jen tak klečely na posteli a objímaly se. Pak jsme si lehly, dotýkala jsem se jí a bylo to povědomě přirozené. I ona se mne dotýkala, ostýchavě, ale s něhou i touhou. Políbila jsem jí na krk a viděla, jak taje, dodalo mi to odvahy. Tiše vzdychala a já jí líbala stále níž, prsty jsem jí přejížděla po rukou i na hrudi. Chvěla se a já jí měla plnou hlavu, toužila jsem jí svléknout. Tak moc, že jsem přestala uvažovat. To byla chyba, zastavila mě a já nechtěla poslechnout. Pokračovala jsem, ona se nehýbala a pak jsem pochopila. Uslyšela jsem drobné vzlyky a došlo mi, jak obrovskou chybu jsem to udělala. Okamžitě jsem se zarazila, otočila se ke mně zády a plakala. Cítila jsem se strašně, ale zároveň poníženě. Ponížena sama sebou, pohltila mne úzkost, chtěla jsem si ublížit. Potrestat se za to, co jsem jí způsobila. Srdce chtělo něco, co ale mozek odmítl. Můj mozek se totiž opět rozhodl jinak. Místo toho, abych se omluvila, jsem vstala a začala si zapínat košili. Šla jsem k oknu a dívala se na pruhy světel z projíždějících aut. Vše jsem měla jako v mlze a zpomalené. Třeštila mi hlava. Chtěla jsem utéct, ale bylo už moc pozdě a já se neměla jak dostat domů.
Vykročila jsem směrem k obýváku, ona se zvedla z postele a běžela za mnou. Začala se mi omlouvat a já byla v šoku. Mezi slzami mě prosila ať zůstanu, že to zkusíme znovu. Nechápala jsem, proč to dělá, vždyť jsem jí ublížila, dá se říct, že zradila. Chytila mě za ruku a vedla k posteli, nechala jsem se, byla jsem stále jako omámená. Zdálo se mi to tak neuvěřitelné. Já nechtěla být sama se sebou, za to co jsem provedla, ale ona mě vedla zpět na místo činu. Políbila mě, byla jsem trochu odtažitá, ale netrvalo mi to dlouho. Něco ve mně se opět probudilo a rozhodlo za mne. Objímala jsem jí a líbala na prsa. Tak se třásla, ale zároveň jsem cítila, že se jí to i líbí. Byla jsem sobecká, chtěla jsem ji a nehodlala jsem se té touhy vzdát. I když jsem věděla, že to by bylo nejrozumnější a nejvhodnější. Nakonec se toho zas tak moc nestalo, dál jsem ji už raději nesvlékala, ale i tak jsem se odvážila o trochu víc. Pak mi ležela v náručí a mě bylo hezky i hrozně zároveň. Povídala mi, jak mě má ráda a jak je jí se mnou dobře. Vyprávěla mi o tom, že tohle nikomu nedovolila, že si myslela, že to ani nikdy nikomu nedovolí a teď je vše jinak. Pocit viny mě sžíral za živa. Nemohla jsem ten pocit unést, bylo tak těžké dýchat. Usnula schoulená u mne, dívala jsem se do vzdáleného stropu a čekala až se rozední. S prvními paprsky slunce jsem opatrně vstala, přikryla ji peřinou, vymazala z jejího mobilu číslo na mne a utekla.
Bylo mi hrozně několik měsíců, každý den. Snažila se mi psát, ale nereagovala jsem. Několikrát byla bolest a stud tak veliké, že jsem se pořezala, abych přebila bolest vnitřní. Abych ji nahradila tou fyzickou. Navíc pohled na vlastní odkapávající krev mě uklidňoval, to se jen tak nezměnilo. Jizvy jsou mi stále připomínkou těch chyb. Mnohokrát jsem přemýšlela, jak se asi má. Tolik jsem se jí chtěla omluvit z očí do očí. Zkusit jí vysvětlit tu tíži, co mě přemohla. Vlastně jsem na ni nikdy nezapomněla. Největší paradox na tom všem je můj strach z toho, že je teď s mužem, až se s ní vlastně ani nedokážu spojit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama