I will wait, till you believe… / Počkám, dokud neuvěříš…

30. září 2016 v 22:30 |  Based on true event / Podle skutečných událostí
Vzpomínám na krásné momenty ve školce. Na bezelstnost a neustále udivené oči z pozorování světa kolem. Vzpomínám na to, jak jsem se učila plést věneček z pampelišek a sedmikrásek. Na ty okamžiky štěstí, kdy jsme si s kamarádkami věnečky vyměňovaly a já dostala ten nejkrásnější, od té nejkrásnější. Na její dolíčky ve tvářích i na její starostlivé pohledy, když jsme vedle sebe usínaly na lehátkách po obědě. Nikdy jsme nespaly, jen jsme předstíraly a snažily se jedna druhou nachytat při koukání. Byla to taková naše hra. Nezapomenu na ten její úsměv, když mě přistihla, jak jí pozoruji. Byla to má nejlepší kamarádka na celém světě a já se do školky za ní vždy těšila. Někdy, když jsem brzy ráno s mamkou dorazila a zjistila, že ve školce není, bylo mi smutno. Celý den jsem na ní myslela. Když chyběla déle, vyloženě jsem trpěla. Měla jsem i jiné kamarádky, ale nedokázala jsem své myšlenky ukočírovat, takže se mi několikrát do hodiny rozutekly za ní. Tak ráda jsem jí nosila drobné kytičky a čekala na ten úsměv s dolíčky.
Když jsem si byla poprvé jistá, že jsem skutečně zamilovaná do dívky, začala jsem přemýšlet, jestli je vhodné, abych jí věnovala květinu. Chtěla jsem udělat nějaké hezké gesto, ale zároveň jsem měla strach, jak by to bylo přijato. Přeci jen v tom věku bylo výjimečné dostat květinu od kluka, natož pak od holky. Nakonec jsem se neodvážila až do deváté třídy, kdy jsem jen tak mimoděk dala své spolužačce malé poupátko za ucho. Pro ni to nijak oslnivé nebylo, ale pro mne to byl velmi důležitý moment. Od té chvíle jsem začala toužit po perfektním okamžiku, kdy věnuji květinu nějaké budoucí dívce. S mým dospíváním se představa perfektního okamžiku hodně měnila. Nejdříve to byly představy neskutečně nepravděpodobné a přímo filmově absurdní. Pak nastalo období, kdy jsem toužila květinu dostat. To se mi sice plnilo celkem často, ale jen od kluků. Bylo to milé a pozorné, ale nějakým zvláštním způsobem ve mně začínala narůstat prázdnota a možná i trochu hořkosti.
Přestala jsem věřit, že se květiny od dívky dočkám. Možná to byl důvod, že když jsem ji skutečně dostala, jen jsem civěla a ten okamžik jsem si vůbec neužila. Bylo to pro mne tak nečekané, že mě to částečně vyděsilo. Cítila jsem se trapně a snažila jsem se předstírat, že ta nádherná květina vůbec neexistuje, že ji rozhodně celou dobu nežmoulám ve svých nervózních dlaních. Dokonce jsem se snažila předstírat, že ani já neexistuji, že nejsem několik hodin venku s krásnou dívkou, které se líbím. Že v žádném případě nemohu myslet na to, jak utéct a do smrti se jí vyhýbat. Že si přece nemohu připadat provinile jen proto, že mi dívka věnovala květinu.
K osmnáctinám jsem dostala kytice od rodiny i pár kamarádů. I to byl okamžik, kdy mi bylo trapně. Začalo mi docházet, že je něco špatně, něco se mnou. Na nějakou chvilku jsem na svá trable s květinami zapomněla. Na pár měsíců jsem mohla prožívat okamžiky, kdy jsem dostávala květiny od mé první vážné známosti s dívkou. Bylo to tak krásné a já se cítila milována. Ale s naším rozchodem, jako kdybych přišla o schopnost zažít nějaké to květinové štěstí. Další následující roky jsem pár slečen obdarovala a nikdy jsem radost necítila. Vždy jsem čekala na ten krásný pocit z děkovného úsměvu, ale ten nepřicházel. Sice byly chvíle, kdy mi bylo poděkováno, ale nějak to nebylo ono. Přemýšlela jsem, co tedy vlastně chci. Přestala jsem rozumět sama sobě a svým emocím. Rozeznávala jsem jen smutek, narůstající smutek. Pak jsem potkala dívku, které jsem o pár let později řekla své ano před přáteli a rodinou na Staroměstské radnici. Ráda jsem jí obdarovávala květinami, věřila jsem, že je ráda. Sice jsem v nitru necítila smutek, ale stále to nebylo ono. Stále jsem měla pocit, že čekám na ten úsměv. Tak moc mne bodlo v hrudi, když jsem předávala kytici své mamce k narozeninám a ona mi dala přesně ten úsměv. S návalem bolesti mi došlo, že takový úsměv nepřichází ani od mé ženy. A já na ten úsměv čekala tak dlouho.
Přestala jsem se sama sebe ptát, co je se mnou špatně a přestala jsem doufat. Přestala jsem myslet na nejkrásnější moment předání květiny mé budoucí milované. Přestala jsem myslet na květiny obecně. Neměla jsem je v pokoji a nějak jsem je přestala vnímat i v životě kolem sebe. Přijde mi úsměvné, že posledních pár týdnů pravidelně ve svých snech prožívám to perfektní květinové obdarování. První sen byl jen o tom pocitu a těžko se mi pak vylézalo z postele, když jsem si uvědomila, že to byl jen sen. V dalším snu jsem to nejdříve vůbec nezaznamenala, ale pak, v průběhu dne, se mi vybavila jedna část a vše bylo najednou tak zřejmé. Nebylo to každou noc, vlastně jsem se trochu obávala, jestli to jen není nějaký můj zvrácený způsob sebetrýzně. Musela jsem vzít v úvahu, že se vždy jednalo o konkrétní dívku a já, každé další probuzení snášela hůře.
V jasných barvách před sebou vidím ten den, kdy se vše v mé duši změnilo a já se rozhodla. To rozhodnutí bylo neskutečným přínosem a já konečně dokáži vidět tolik krásného kolem sebe. Užívám si už jen tu silnou emoci a cit uvnitř. Nehledám negativa. Toužím po cestách, které vedou tím správným směrem. Nestarám se o délku té cesty, protože já už po ní jdu a hodlám si vychutnat každý její úsek.
Jsem odhodlána zkusit věnovat květinu, teď jen počkat na příležitost a odvahu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama