Hurtful tattoo… / Bolestné tetování…

30. září 2016 v 22:28 |  Based on true event / Podle skutečných událostí
Poznala jsem jí v tetovacím studiu, byla o hodně starší a oproti mým vrstevníkům neskutečně rozumnější. Byla jsem už pár měsíců po velmi bolestivém rozchodu. Odešla jsem z práce a chtěla si trochu užít toho života. Bylo to období, kdy jsem nemusela řešit peníze. Na účtě jsem měla sedmimístnou částku a přestože nebyla určena k utrácení, řekla jsem si, že trochu dopřát bych si mohla. Hodně jsem se chtěla bavit. Scházeli mi přátelé a socializace. V té době jsem ještě neznala příčinu svých psychických obtíží a emočních výkyvů.
Rozuměly jsme si, ale já byla i trochu zakoukaná, imponovala mi její moudrost i zážitky. Mohly jsem si povídat hodiny a nedocházela nám témata. Samotné mi nedávalo smysl, jak se s ní mohu tak dobře bavit, když ve škole jsem z angličtiny skoro propadala. Byly jsme spolu na cigaretě, povídaly si a já ji pozorovala. Zničeho nic jsem na ni vyhrkla poznání na rande. Na okamžik se zarazila, pak se usmála, zdvořile mi poděkovala a odmítla mne. Nevěděla jsem odkud, ale vzedmulo se ve mně odhodlání, nechtěla jsem se vzdát bez boje. Dál jsme si povídaly a já ji přesvědčila, abychom šly tedy jen tak, jako kamarádky, někam ven. Bylo léto a všude se něco dělo. Měly jsme v hledáčku hned několik možných akcí, nejvíce ve hře byl veletrh o tetování a ohromná show s koncertem, módní přehlídkou i několika dalšími extravagancemi. A protože jsme se poznaly právě ve studiu, které tu show pořádalo, nemusely jsme příliš debatovat. Akce se odehrávala hned na několika patrech a tak jsme se dost nachodily, program byl rozmanitý a já se neskutečně bavila. Po několika hodinách jsme se rozhodly zvolnit a posadit se u baru v přízemí, kde bylo nejméně lidí a hluku.
Konverzace ubíhala neskutečným tempech, bylo toho tolik k rozebrání. Prozradila mi, že mé pozvání odmítla, protože jsem na ni příliš mladá. Byla jsem nešťastná, protože jsem věděla, že to je něco, s čím nemohu absolutně nic dělat. Čím více jsme se bavily, byly jsme k sobě otevřenější. Když nastal čas na další dávku piva, vrátila se z baru s dvěma panáky čiré tekutiny, zhrozila jsem se. Posledně, co jsem pila vodku, to nedopadlo ideálně. Slečna z prváku mne jí opila a já se přestala ovládat. Nakonec jsem slečně neodolala a odvedla ji stranou všech očí. Nemohu ani popsat svůj stud, kdykoli jsem ji následující poslední měsíce na škole potkala a ona se na mne usmála. Stál přede mnou ten panák hříchu a já váhala. Usmívala se na mne a přemlouvala mne, že to bude fajn. Uvěřila jsem ji, nadechla se, zavřela oči a s úšklebkem jsem do sebe vodku kopla. Rozpálila mi krk, zapíjela jsem několika loky piva, uvolněnost se dostavila okamžitě. Smála se mi, že neumím pít. To mě vyhecovalo a šla jsem na bar pro další pivo a panáky. Seděly jsme naproti sobě a dívala jsem se jí do očí, přišlo mi, že podivně jiskří. Opatrně jsem pod stolem posunula nohu, jako kdyby náhodou jsem se jí dotkla s pohledem upřeným k baru, ale úkosem jsem sledovala, co ona na to. Neuhnula, odvážila jsem se na ni podívat, ještě více se usmála a řekla mi, že ji udivuje, jak jsem fajn. Pomyslela jsem si, že to není pro začátek špatné. Vydala se pro další pití, včetně vodky.
Když se vracela, hypnotizovala jsem ji pohledem. Cestu ji zastoupila dvojice kluků, přestala se usmívat, ale o něčem se bavili. Zamířili všichni za mnou, narůstala ve mně podivná směsice zloby a smutku. Přisedli si k nám, představila nás, že prý se s nimi před pár dny bavila na jedné exhibici o tetování. Nebyla jsem z nich nijak nadšená, ale nemohla jsem v podstatě nic dělat. Jeden si sedl vedle mne a druhý vedle ní, jak jinak. Bylo mi do pláče, chtěla jsem utéct. Což, jak jsem později zjistila, by bylo to nejlepší rozhodnutí. Nejspíše na mně byl smutek vidět, protože jsem pod stolem ucítila dotek, zvedla jsem oči a zachytila její úsměv. Jako kdyby mě utěšovala. Hned se mi nálada zlepšila. Popíjeli jsme všichni, zapojila jsem se do dvojjazyčné konverzace s novou chutí. Jak se vodka začala hlásit o slovo, byla jsem odvážnější a dovolila si pár narážek jejím směrem. Nejdříve se červenala, pak se přidala. Byla jsem nalákána, doufala jsem ve společný odchod. I když jsem byla neskutečně unavená, ráno bylo za dveřmi, rozhodla jsem se vydržet, i kdybych pak u ní měla usnout.
Přešly jsme na nealkoholické nápoje, povětšinou vodu, abychom se pak nemusely plazit. Kluci byli stále s námi, dozvěděla jsem se, že zásobují tetovací studia materiálem a mají rozrůstající se firmu. Byli jen o kousek starší než já, připadala jsem si neschopně, že jsem nic nedokázala a oni si vydělávají těžký prachy. Byly jsme obě unavené a kluci se nabídli, že nám pro pití dojdou, nebránily jsme se, alespoň jsme mohly být na chvíli samy. U baru se s postupujícím programem tvořila dlouhá fronta, měly jsme přinejmenším deset minut. Chtěla jsem ji políbit a ona nevypadala, že by se bránila, ale odvaha i síly mne najednou opustily. Chytila mě za ruku, pocítila jsem nával horka, pomalu se ke mně naklonila a já zadržela dech nervozitou. V tu chvíli se vrátili kluci i s pitím a mne opět ovládla směsice smutku a vzteku. Kluk, co seděl vedle mne, mi podával pití. Byla to malá sklenička, hned jsem pomyslela na to, že čím dříve to vypiji, tím dříve odejdou pro další pití. Bylo to ledové, přesto mi to nezabránilo ve vypití až do dna na ex. Hleděla na mne překvapeně, usmála jsem se a vypila i její skleničku, pak jsem je podala klukům a oni beze slova odešli pro další. Zase jsme měly chvíli pro sebe, konečně pochopila a rychle se ke mně naklonila. Naše rty se setkaly, byla jsem jako v deliriu. Bylo mi horko.
Otevřela jsem oči a udělalo se mi špatně, bolest, pocit na zvracení. Nechápala jsem vůbec nic, pak mi to došlo. Byla jsem obličejem namáčknutá ke zdi v kabince a on mě silně držel, šok z uvědomění a strach mě vyburcovali. Začala jsem se bránit, ale byl tak silný, slzy mi kanuly po tváři, chytil mě za vlasy a řekl mi, že čím více se budu bránit, tím déle to bude trvat a bolet. Okamžitě mě o tom přesvědčil, rezignovala jsem a s tichým pláčem jsem se mu odevzdala. Měla jsem pocit, že to trvalo věčnost, bylo mi tak špatně od žaludku. když bylo po všem chytil mě pod krkem a zasypal mě hrozbami, neviděla jsem jeho obličej a podle hlasu jsem ho nemohla poznat. Trvalo mi dlouho, než jsem byla schopná vyjít ven. Chtělo se mi tak křičet, byla jsem jako v křeči, přála jsem si být raději mrtvá.
Vyplížila jsem se zahanbeně a poníženě. Dlouho jsem měla obavy ze spousty možných scénářů, vyšetření je nakonec všechny rozptýlilo a mě se ulevilo. Byla jsem přesvědčena, že je to má chyba, že jsem neměla tolik pít, že jsem asi udělala něco, co ho vyprovokovalo. Poprvé jsem o tom promluvila až po letech a s překvapením, jsem si uvědomila, že mě to nijak netíží. Že jsem to zkrátka přijala, protože to nešlo nijak změnit. A nemohu ani změnit tu chvíli, kdy se to stalo podruhé…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama