That silence in my head… / To ticho v mé hlavě…

8. října 2016 v 22:21 |  Others / Ostatní
Špatný úsudek je běžnou součástí našich životů. Někdy se nám stane, že si neporozumíme, něco si špatně vyložíme, dojdeme k nesprávnému závěru. Ať už je to způsobeno nepozorností, či obavami ukrytými hluboko v nás, výsledek je stejný. Na náš pocit se nabalují další nesprávné interpretace a vše se začíná tak trochu ztrácet v překladu. Někdy jsou následky drobné a snadno opravitelné, jindy bohužel nezvratně poznamenáme to nejdůležitější.
Chybami se člověk učí a protože je život jedno velké tajemno, učíme se neustále. Prý bychom měli mít zásady a priority, jichž si ceníme a nevzdáme se jich. Jenže kde je měřítko? Co když někdo tu naši hranici překročí, my mu nechceme odpustit, ale kdybychom se nad tím zamysleli, možná bychom zjistili, že ve skutečnosti o nic nešlo, ale my jsme tím přišli o něco významného. Však i ve sportu máme opravné pokusy, proč bychom si je nemohli povolit i v osobním životě? Proč jsou situace, či chování, které nedokážeme překousnout? Co když je v tu chvíli zrovna ten náš úsudek chybný? Co když na to hledíme na základě našich zkušeností příliš kriticky? A co když trpíme více, než je třeba?
Chráníme se. Chráníme se před zlem. Preventivní obrana je důležitá, jenže co když bychom se neměli za každou cenu chránit, ale naslouchat? Nestává se to často, ale někdy můžeme zjistit, že pouze naší obranou jsme se připravili o něco neopakovatelného, o něco úžasného, o něco, co nám už dlouho scházelo. Jenže jak už to bývá, takové pocity máme až příliš pozdě. Každý přece dělá chyby a pokud bychom se zamysleli, uvědomíme si, že je bolestné nejen dopustit se chyby, ale především v nás zůstává ta bolest, jež pramení z následků. Můžeme bojovat, prát se s vlastní bolestí i trestat vlastní selhání. Můžeme prosit, slibovat a omlouvat se, ale nevymažeme tím nic. Co se stalo, stalo se. V první řadě se smiřme s tím, že to nezměníme. Nepřemýšlejme na tím, jestli je to spravedlivé, či nikoli. Zkusme přijmout dané rozhodnutí a ptejme se sami sebe, kolik energie a času chceme věnovat nápravě. Ptejme se sami sebe, jestli vůbec chceme napravovat něco, co možná napravit nejde. Uvědomme si, že nemusíme uspět ani po letech. A pak, až si vše usilovně promyslíme, se rozhodněme, co dál.
Já se rozhodla nevzdat. Hodně let mého života bylo o rezignaci i podřizování se. Nevím, co se změnilo, možná je to zkrátka ta, co za to stojí. Mnohokrát jsem utekla, mnohokrát jsem předstírala, že se nic nestalo, mnohokrát jsem snášela bolest bez protestu. Nyní je ten okamžik, kdy jsem skutečně rozhodnutá, nyní je ten okamžik, kdy dám celou svou duši všanc. Ač se to zdálo neuvěřitelné, nepravděpodobné a možná i nesprávné, já to tak cítila. Od prvního okamžiku to tak bylo. Bála jsem se sama sebe, nepoznávala jsem se. Přesto jsem věděla, že je to skutečné. Nejen, že to bylo skutečné, bylo to upřímné i plné strachu. A doposud se to nezměnilo. Přijala jsem tvé rozhodnutí, ale věz, že pro mne se nic nezměnilo. Stále bych pro tebe zkoušela spočítat všechny hvězdy na obloze. Stále bych tě zkoušela přesvědčit, že jsi mým středobodem vesmíru. Stále bych chtěla hlídat tvůj klidný spánek. Stále bych se styděla, když bych tě toužila políbit. Stále jsem tebou fascinovaná. Stále jsem na tebe pyšná. Stále mi vykouzlí úsměv na rtech už jen myšlenka na tebe. Stále jsi v mém srdci.
Jsi o mnoho lepší člověk než já, ale stejně ti toužím být po boku a lepší se stát. Tolik věcí je v pohybu a já si to užívám. Krása je všudypřítomná a já jsem šťastná, že ji mohu vnímat. Nevzdám se. Možná, jednou, ti dokáži, že stojím za to.
Stále to cítím…
 

When I start to trust her... / Když jsem jí začala věřit...

Dlouhé období přespříliš velké zranitelnosti ze mne udělalo tak trochu paranoidního člověka. Bála jsem se v podstatě jakékoli socializace. Neslo to s sebou mnoho otazníků, mnoho nejistoty a mnoho bezdůvodné bolesti. Představa, že se spřátelím s někým hodným, kdo mě bude chápat a brát se vším všudy, mi připadala nereálná. Jenže když vás situace dožene do uzavřené skupiny lidí, se kterými se budete vídat následujících devět měsíců a víte, že jim prostě budete muset odhalit své bolístky, prostě potřebujete alespoň trochu kamarádství.
..
Byla jsem osamělá, dlouho jsem se stranila svých přátel z minulosti. Jedinou oporou mi byla má partnerka. Žena, které jsem před zraky nejbližších, řekla ano. Zpočátku jsem byla přesvědčena, že vždy bude dostatečným záchytným bodem, majákem na rozbouřeném moři. Jenže zjištění, že určité mé strachy pramení i z její přítomnosti, mne odsunulo na pomyslný okraj samoty. Kdo mne utěší, když budu prožívat bolest, kterou způsobí ona?
Bylo to, jako bych ji znala roky. Věřila jsem, že rozumí mému nitru, mým strachům a mé bolesti. Ač jsem se velmi obávala špatných konců, něco mě donutilo se pohnout z místa a bojovat. Bojovala jsem za přátelství, které jsem tolik potřebovala. Začátky byly kouzelné, tolik zážitků, které mi scházely. Tolik příjemných emocí. Naprosto jsem se tomu přátelství odevzdala. Odvážila jsem se vsadit vše na tu jedinou kartu. Byla to přeci má nejlepší kamarádka.
Pak přišlo období, kdy se měla rozloučit se skupinkou podivínů a já byla plna očekávání, co mi přede všemi řekne. Těšila jsem se na tu trochu radosti, na okamžik, kdy budu ta jedinečná a potřebná a každý se to dozví. Seděla jsem v tichu a ač jsem byla smutná, že jistá část končí, těšila jsem se na tu další, co měla začít. Těšila jsem se na okamžiky, kdy se budeme nadále přátelit. Protože to přátelství bude naprosto dobrovolné.
Nechápala jsem nic. Nerozuměla jsem jedinému slovu. Ovládla mne bolest. Zradila mne. Přede všemi mi řekla, že to přátelství bylo plné falše. Že potřebovala podporu a jen mne využila. Přívalové vlny psychického utrpení se měnily v bolest fyzickou. Nemohla jsem se jen nechat trápit, musela jsem utéct. Utekla jsem zbaběle a plakala. Tak dlouho, až jsem vyčerpáním usnula.
Bolest byla nesnesitelná. Všechny mé obavy se naplnily a mé strachy se staly skutečnými. Zlomila mne jen váha slov. Myslela jsem si, že má duše se rozpadla. Že mé tělo zemřelo a já budu prožívat už jen nesnesitelnou a všudypřítomnou bolest.
Ovládl mne strach. Zas a znovu…

Wish to… / Přej si…

30. září 2016 v 22:42 |  Others / Ostatní
Nasadím sluchátka, zapnu hudbu dost nahlas, aby ke mně nepronikly hlasy kolemjdoucích. Ještě tmavé sluneční brýle, ve snaze vyhnout se světlu i lidem. Je brzy, na mne až příliš, čeká mě dlouhá cesta a já nemohu ignorovat bolest, co ve mně narůstá. Je mi tak mizerně, ve chvílích nepozornosti se mi úzkostí třesou ruce. Cítím záškuby ve svalech a špatně se mi dýchá, musím vydržet. Soustředit se, nevzbuzovat pozornost, jinak se to zhorší. Brýle nesundám ani v metru, cítím se bezpečněji a ostatní se mi raději vyhýbají, asi vypadám podezřele. Jsem tak unavená, tak zoufalá, tak moc na pokraji zhroucení. Uvnitř křičím a slzy kanou mi po tvářích, ale navenek? Pro nejdůležitější se usmívám a předstírám sílu, i když útočím a jsem spíše vyděšená. Pro cizí jsem zamračená a předstírám sílu, i když se rozpadám a jsem spíše zbabělá.
...
Jdu dlouhou chodbou, pak po schodech jedno patro, ohlásit příchod a pak čekat. Tolik času na přemýšlení, je tak ticho. Nechci být se svými myšlenkami sama, ale hudbu si pustit nemohu, nezvládám strach a neovládám třas. Je mi na omdlení, musím se udržet, je mi tak slabo, točí se mi hlava, jen vydržet, za chvilku to přejde…
...
Otevřu oči a jsem zmatená, trvá mi déle, než ke mně proniknou souvislosti. Drží mi nohy nahoře, necítím je, nemohu promluvit, vlastně se nemohu ani hýbat, i oči mi těžknou. Zas se ztrácím, ale pak vidím, vidím touhy i sny. Vidím barvy a slyším smích, cítím tu vůni, co mi zatemní smysly. Vidím tu krásu, vidím tu lehkost. Vidím vášeň a slyším ta slova, cítím to horko, co mne ovládne. Ať to nikdy neskončí, přej si…
...
Cítím se trapně, hledí na mne čtyři páry očí a kladou mi dosud nevyslovené otázky. Úzkost mi o sobě opět dává vědět, tep se zrychluje, začínám se obávat nejhoršího. Nakonec seberu všechny zbývající síly a udržím se při vědomí. Následuje obsáhlé vysvětlování, ujišťování a dokazování. Teprve pak se dostáváme k tomu, proč jsem vlastně tady, vyslechnu si poučení a dostanu hned několik listů s informacemi. Namátkou je pročítám, zatímco čekám na další papíry. Další fáze přesvědčování a ujišťování, pro jistotu mne kontrolují další dva páry očí, aby se něco nezanedbalo. Nedaří se mi nikomu vysvětlit, že je to opravdu jen dočasné a za chvilku to přejde. Stále dokola se opakuji a přemýšlím nad ironií celé situace. Ať se takhle stará a zajímá, přej si…
...
Cestou domů se tak moc toužím schovat, tak moc se chci schoulit do náruče a uvolnit emoce. Třeští mi hlava, nic mi nedává smysl, myšlenky rotují a já se ztrácím sama v sobě. Tolik bolesti, nedokáži zastavit trýzeň vlastních vzpomínek. Před očima se mi promítají všechny ty vzácné okamžiky, v uších zní mi všechna ta krásná slova, na kůži cítím všechny ty neskutečné doteky. Po tváři mi stéká slza, tiše se koulí a já skláním hlavu. Další slzy rychle následují a já nevydám ani hlásku, svaly mám jako v křeči. Bolest mě zaplavuje…
...
Probouzet se několikrát za noc s bolestí v hrudi a doufat, že to brzy skončí. Probouzet se a plakat, protože sny nejsou skutečností. Převalovat se sem a tam, hledat a nenacházet. Převalovat se celou noc a tisknout k sobě tu vůni. Ať setrvá a nevzdá to, přej si…
...
Přej si…
 


Just think about it… / Jen se nad tím zamysli…

30. září 2016 v 22:41 |  Others / Ostatní
Rozhodnutí je součástí každého dne, začne to hned s probuzením. Zavřít ještě na chvilku oči a nechat se nést příjemnými sny, nebo se hned snažit vykopat z postele? Rozhodujeme se neustále, co si vezmeme na sebe, co si dáme k jídlu, co komu řekneme. Je to natolik běžná činnost, že nad tím kolikrát ani příliš nepřemýšlíme. Některá rozhodnutí přerostou v každodenní rituál a dlouho se nemění, jiná rozhodnutí jsou otázkou náhody. Velmi často jako děti přenecháváme odpovědnost za rozhodnutí na náhodách, někteří si ten zvyk nesou s sebou i v dospělosti. Vzpomínám si na nejčastější rozsouzení pomocí náhody, kdy jsem měla pocit, že to zkrátka bude boží vůle. "Když pojede další auto tmavé barvy, půjdu a zeptám se." "Když celý chodník přeskáču, aniž bych se dotkla čáry, tak to udělám." "Když mi do konce týdne řekne něco hezkého, tak jí ten dárek dám."
Jenže co dělat, pokud přijde situace, kdy naše rozhodnutí není správné? Jak vlastně máme poznat to správné rozhodnutí? Co když je každé rozhodnutí správné i nesprávné zároveň. Pokusme se na každou situaci pohlédnout jako na tu nejlepší i nejhorší. Není to o uvědomění si možných dopadů, ale spíše o přijetí. Taktéž to není o pozitivním, či negativním pohledu na věc.
Nastíním vlastní zkušenost.
Je to již několik let, kdy jsem byla ve spokojeném vztahu, milovala jsem vřele a celým svým srdcem. Byla jsem spokojená, jenže jsem někoho potkala a začala přemýšlet nad přítomností i budoucností. Ten někdo, mi jen svou přítomností v mém životě, ukázal alternativy, byla jsem hodně zmatená. Vůbec nešlo o chvilkové vzplanutí, či pobláznění něčím novým a vzrušujícím. Najednou jsem cítila v sobě prázdné místo, které by mohlo být zaplněno. Jenže stojí mi to za to? Přemýšlela jsem nad tou spoustou energie, co jsem do vztahu vložila, nad těmi společnými okamžiky štěstí, co bych zahodila kvůli něčemu, co ani nemá budoucnost. Nechápala jsem, jak je možné, že něco nereálného a bez naděje v něco lepšího, mě donutí přemýšlet nad hodnotami svého života. A tak jsem se rozhodla, že se musím zachovat správně. Udělat to, co považuji za správnou věc. Rozhodla jsem se nic dále neřešit, nezabývat se pochybami a nechat vše tak, jak je. Protože to bylo snazší, protože to bylo méně bolestivější a protože to bylo správné hned z několika důvodů, kterými jsem se chlácholila.
A teď se podívejme na onu situaci. Co když jsem se nerozhodla správně, co když to správné rozhodnutí bylo pohnout se dál? A co když jsem to věděla, ale rozhodla jsem se tak, protože to bylo správné pro ostatní? A to je ta myšlenka, kterou je třeba zvážit. Co když jsou naše rozhodnutí správná i nesprávná zároveň? Jak se zachovat, když chceme být šťastní my i ostatní? Jsou to situace, kdy bychom měli být sobečtí a měli bychom myslet na své pohodlí a spokojenost? Nebo bychom měli myslet v širším měřítku a vzít v úvahu všechny okolo, dokonce i za tu cenu, že bychom mohli být nešťastní?
Jsou velká rozhodnutí a jsou tu i ta malá, nicméně všechna mají svůj smysl a všechna je dobré nebrat na lehkou váhu. Vždyť i drobnost může ovlivnit celý den. Nemám hned na mysli, trávit drahocenné minuty času rozmýšlením nad vším, co nás může a nemůže ovlivnit. Co kdybychom brali rozhodnutí, jako možnost? Představme si, že naše volba, je jen další úrovní pokračování našeho života. Že vlastně vše, co uděláme, uděláme z důvodů, kterým ještě sami nerozumíme, ale jednou jim porozumíme. Jednou se ohlédneme a pochopíme. Mohou to být roky, ale mohou to být i jen dny. Třeba můžeme mít pocit, že jsme něco ztratili, nebo o něco přišli, ale třeba za pár dní, nebo týdnů, zjistíme, že to tak není. Získali jsme další možnosti a další volby. Přišli jsme k dalším zkušenostem a okamžikům za jiných okolností. Poznali jsme další kousek sebe a pochopili další část našich možností. Uvědomme si, že pokud se najde něco, co nás donutí přemýšlet nad naší situací, má to důvod. Tak přemýšlejme.
Teď už jistě chápete, že neexistují špatná nebo správná rozhodnutí… Existují jen možnosti, možnosti co se rozvíjí v řadu dalších možností. Tak se zamyslete, jaké jsou ty Vaše možnosti?…

Violence without face… / Násilí bez tváře…

Základní školu jsem zvládala s obtížemi, asi jako každý. Jenže byly situace, kdy jsem přemýšlela, proč zažívám takovou bolest, ať už byla fyzická, či psychická. Šikana mi nepřišla nijak významná, kolem jí bylo hodně, tak jsem jen byla jedna z mnoha obětí. Dokonce jsem překonala chvíle, kdy jsem byla nucena k činnostem, jež pro mne byly nepřirozené a velmi stresující. Začalo to krádežemi, pokračovalo účastí na ničení cizího majetku a končilo sexuálním násilím. Dodnes mi není přesně jasné, jak se mi to povedlo, ale i přes to vše, jsem byla schopná v rámci možností normálně fungovat. Navíc jsem stále neztrácela víru v lidstvo a všeobecnou dobrotu. Věřila jsem, že to vše bylo jen o velmi nešťastné souhře náhod. Věřila jsem, že pokud mne násilím svléknou a dotýkají se mě, ale v podstatě mi neublíží, mohu být vlastně ráda, že to tak dopadlo. Co na tom, že jsem pak léta skrývala svou ženskost pod volná trika a vlasy ostříhané na ježka. Co na tom, že jsem jedno celé léto ze strachu předstírala, že jsem kluk. Co na tom, že jsem se cítila bezvýznamná.
Začala jsem kouřit přes léto, pár měsíců před devátými narozeninami. Přišlo mi to, jako ta nejsprávnější a nejúžasnější věc na světě. Přijali mě do party o hodně starších a tam kouřili všichni. Měla jsem na léto vyhrazené malé kapesné a jak se mi hodilo, když jsem chtěla udělat dojem a koupit cigarety. Nejlevnější byly v měkkém obalu, kupovala jsem cigarety pro babičku a byla jsem tak malá, že nikoho ani nenapadlo, že bych mohla kupovat cigarety i pro sebe. Vůbec mi nechutnaly a mnohokrát mi bylo nevolno, ale za ten pocit, že někam patřím, za ten pocit to stálo. Protože jsem byla o mnoho mladší, ostatní se ke mně chovali moc hezky, možná jako k mladšímu sourozenci. Byla jsem tak šťastná, když mě holky objímaly a líbaly do vlasů. Kluci mě vozili na kole na rámu a zažívala jsem tolik dobrodružství. Co na tom, že ta dobrodružství byla nebezpečná. Co na tom, že jsem na vlastní oči viděla kluka skočit z mostu do vody. Dělali to všichni, já měla skočit také. Byla jsem nervózní, ale těšila jsem se, protože jsem vždy měla tolik pozornosti, když jsem udělala to, co se po mně žádalo. Stála jsem na železničním mostě a čekala, až na mne přijde řada. On skočit nechtěl, ale dobírala si ho celá parta. Ať není srab a něco dokáže. Ať ukáže, že za něco stojí. Tak se nakonec odhodlal a skočil. Jenže ze špatné strany. Skočil, potopil se a voda se vířila. Dívala jsem se všude a hledala, jestli nevyplave po proudu, směrem k mlýnu. Najednou mě za ruku vzala jedna holka z party, posadila si mě na rám a jely jsme pryč. Měla jsem v očích tolik otázek, viděla jsem její zděšení. Celou cestu mi přiškrceným hlasem povídala o tom, že je vše v pohodě a že jen musíme spěchat, protože už je čas na večeři a ona mě musí předat babičce. Nechápala jsem skoro nic, ale věřila jsem jí a tak mne to uklidnilo. Až o několik let později jsem se dozvěděla, že ten kluk skočil na traverzu a byl na místě mrtvý. Povídalo se o tom u ohně, byla to strašidelná historka pro malé děti a ti starší se jim smáli. V ten večer jsem pochopila, že historka je pravdivá, i když to oni nevědí. Pochopila jsem, že symbol lebky, co je od té doby namalován na skále, je kvůli němu. Kvůli klukovi, co skočil a já ani nevím jeho jméno.
Nic z toho mne nepoznamenalo na dlouho. Se vším jsem se dokázala vyrovnat a smířit. Ale pak přišel okamžik, jenž ovládá svým způsobem můj život dodnes. Dnes to pro mne není již natolik významné, nicméně stále v mých myšlenkách probleskne ten okamžik, pokud se mne někdo dotkne na tom místě. Prvního ledna, brzy ráno. Takové ticho všude kolem, sněhu plno a zbytky z oslav příchodu nového roku jsou všudypřítomné. Každoroční rituál honby za nevybuchlými rachejtlemi. Jen já, můj spolužák a jeho mladší hysterický bráška. Byli jsme děti, zranitelné a odvážné. Procházeli jsme okolo domů s očima přilepenýma k zemi. Vždy, když někdo učinil objev, radovali jsme se společně a hned jsme si rachejtle a petardy dělili. Mladší bráška mého spolužáka objevil téměř celou krabici nevybuchlých petard, asi někomu spadla z balkonu. Měl takovou radost, ale nechtěl se dělit a to mého kamaráda naštvalo. Začali se hádat a křičet na celé kolo. Byla jsem nervózní, aby někoho nevzbudili. Bylo tak brzy, to bychom si pěkně odnesli. Přetahovali se a byli sprostí. Hysterický mladší bráška se rozplakal, dřepla jsem si k němu a chtěla ho uklidnit. A pak se to stalo. Držela jsem ho za ramena, bolest, nedostatek dechu a pohyb. Nechápala jsem. Nemohla jsem dýchat, vnímat. Horko se mi valilo do hlavy a oči slzely. Nemohla jsem volat o pomoc. Někdo mě držel a škrtil. Hlava se mi začala točit neskutečně rychle. Nemohla jsem polknout a zároveň jsem měla pocit, že se pozvracím. Pohled rozmlžen a ten hlas. Neznámý hlas jenž mi do ucha křičel. Byla jsem na pokraji sil, nechápala jsem. Proniklo ke mně pár slov a já pochopila, že ten muž chce, abych se omluvila. Nechápala jsem důvody, ale měla jsem takový strach, že jsem křičela omluvy na všechny strany. Křičela, ale nic z mých úst nevycházelo. Nic, krom přidušeného dechu. Sníh všude kolem, zem se pohnula.
Probudila jsem se zimou, nikde nikdo. Ani spolužák, ani jeho mladší bráška, ani neznámý násilník. Byla jsem od sněhu promočená, s námahou jsem se zvedla a děkovala okolnostem, že je tak brzy a nikdo mě nevidí. Dobelhala jsem se domů, tolik bolesti, tolik studu i strachu. Ohlížela jsem se celou cestu, celých těch pár desítek metrů. Jeho hlas mi stále zněl v uších a já tolik chtěla plakat. Hned jsem se zavřela do pokoje a sesypala se, každý vzlyk mi působil neskutečné utrpení. Krk mi hořel a hlava mě bolela. Chtěla jsem padnout do postele a spát, ale nešlo to. Nakonec mé tělo nevydrželo a přeci jen jsem usnula. Byla už tma, když jsem opět otevřela oči. Nikdo mě nebudil, nikdo mě nepostrádal, nikdo se o mne nebál. Promnula jsem si oči, s námahou se zvedla z postele a zamířila do koupelny. Cítila jsem se slabá a nemocná, stále mi nic nedocházelo. Jenže pak jsem zahlédla svůj odraz a stopy na svém krku.
Na několik let jsem zapomněla. Krásná a výjimečná chvilka, první polibek na krk a zděšení. Okamžitě jsem před sebou viděla sníh a cítila tu bolest a ten strach. Dalo mi to spoustu práce, aby na mně nikdo nic nepoznal, pokud se mne na krku dotkne. Nejtěžší pro mne je, že krk je pro mne natolik intenzivní a velmi prožívám každý dotek. Ovšem ve stejné chvíli mi hlavou prolítne ten okamžik a já cítím i tu bolest. Proto nikdy nenosím žádnou ozdobu na krku. Proto v zimě nosím šálu, jako ochranu. Proto jsem tak zranitelná, když po mně někdo očekává omluvu…

Swapped locations… / Prohozená místa..

Dva měsíce před mým příchodem na svět mi zemřela sestra. Byly jí tři roky a měla leukémii. Vzhledem k okolnostem a době, v jaké se to stalo, nemohl být uskutečněn pohřeb. Zjistila jsem to až příliš brzy, protože jsem byla jedináčkem, otec o mne žádný pozitivní zájem neprojevoval a mamka byla v podstatě neustále v práci, bavila jsem se sama. Při jednom pravidelném prohrabování šuplíků jsem objevila audio kazetu se jménem. To jméno nebylo mé, okamžitě mně to zaujalo. Nečetla jsem příliš dobře, ale písmenka jsem znala a věděla jsem, jak vypadá mé jméno napsané. Pustila jsem si tu kazetu a ze začátku jsem tomu příliš nerozuměla, jenže brzy mi to začalo docházet a zasáhlo mne to tak silně, že jsem propadla v neustávající pláč. Hlasy mých rodičů a otázky směřované mé sestře, jak že se to vlastně budu jmenovat. Při pozdějších debatách s mamkou mě přesvědčovala o tom, že to byla jen náhoda, že pravděpodobně ani nevěděla význam toho slova.
Dlouhé roky byla její smrt tabu a já měla tolik otázek. Vždy jsem měla tolik nezodpovězených otázek. Vzpomínám si na samolepky s písmenky nad dveřmi mého pokoje, ta písmena tvořila mé jméno, jenže pokud by se ta první dvě písmenka nahradila, vzniklo by z toho jméno její. Bolela mne ta představa, přestože nejspíše pocházela z mé hlavy. Také si vzpomínám na výčitky od mamky, jak mohu cítit takové pouto vůči někomu, koho jsem nikdy nepoznala. Jak si vůbec mohu dovolit smutek nad ztrátou někoho, koho jsem nikdy neviděla.
Když mi nebylo ani devět, zemřel mi děda, byl pro mne velice důležitý. Muž, jenž mi dal tolik lásky. Jeho smrt jsem si vyčítala až do dospělosti. Jeli jsme autobusem z výletu a bylo opravdu veliké teplo, zahlédla jsem pouť a prosila dědu, abychom šli. Alespoň na chvilku. Nebylo mu dobře a řekl mi, že by byl raději, kdybychom jeli domů a mohl si odpočinout. Přemlouvala jsem ho, toužila jsem se zhoupnout na houpačkách a povozit na kolotoči, nakonec souhlasil. Posadil se na lavičku, že mě bude sledovat z dálky a odpočívat. Nechtěla jsem vidět, že mu není dobře, myslela jsem jen na sebe. Nakonec mne doprovodil domů a sám odjel. S několika denním zpožděním jsem se dozvěděla, že měl doma infarkt a je v nemocnici. Po dlouhém přemlouvání mi bylo dovoleno ho navštívit. Cítila jsem tolik lítosti a smutku i studu, ale všichni mi tvrdili, že to bude v pořádku a já neměla důvod nevěřit. Když jsme dorazili do nemocnice, dostala jsem malého mechanického psíka, tolik mne to rozptýlilo, že jsem za ním jen chodila po chodbách a poslouchala jak štěká. Dědu jsem viděla sotva pár minut, však jsme měli mít ještě spousty příležitostí. Venku se setmělo, blížila se bouřka a tak byl čas jít. Už dost pršelo, když jsme nasedali do auta, sledovala jsem stěrače a přemýšlela, jestli takhle vypadá konec světa. Najednou se mi zničeho nic udělalo špatně, ale vzhledem ke kalamitě venku, jsme nemohli zastavit. Byla jsem nucena zvracet do své modré pláštěnky, kterou mamka vylovila z kabelky. Před očima jsem měla mžitky a zvuky ke mně doléhaly až příliš z velké dálky. Zbytek dne mi zůstal dodnes v mlze, až další den jsem se dozvěděla, že to bylo naposledy, co jsem dědu viděla.
Chtěla jsem jít na pohřeb a rozloučit se, jako všichni ostatní. Prosila jsem, ale nakonec bylo i přes mé stížnosti rozhodnuto, že jsem na to ještě moc malá. Přišlo mi tak nespravedlivé, že na pohřeb jsem malá, ale abych si vařila a trávila celé dny sama, na to jsem byla velká dost. Několik následujících let jsem často myslela na to, že bych chtěla zemřít. Jediné, co se měnilo, byla má představa toho, co bude po mé smrti následovat. Chyběla mi podpora, objetí a nakonec vlastně i ta správná přítomnost. Když už jsem si myslela, že osaměleji se cítit nemohu, přišla šikana ve škole a výbuchy mého otce pod vlivem alkoholového opojení se stávaly častějšími a hůře snesitelnějšími. Po večerech se s mamkou hádali, opil se ještě více a skončilo to ranami a pláčem. I já jsem plakala, měla jsem strach, že se třeba jednou už mamka nezvedne. Přes den, když se mi nedařilo na sebe neupozorňovat, bil mne. Věřila jsem mu, že si to zasloužím, že jsem něco udělala špatně a proto musí následovat trest. Trvalo to léta, naučila jsem se schovávat modřiny a nereagovat na doteky v bolestivých oblastech. Párkrát to přehnal natolik, že jsem krvácela a některé jizvy zůstaly toho připomínkou. Nejtěžší na tom všem pro mne nebyla bolest, ale strach. Strach, kdy přestane křičet. Přála jsem si to mít rychle za sebou. Vždy jsem očekávala konec až v okamžiku výprasku. Někdy teror trval dlouhé bolestné minuty, kdy se rozbíhal s napřaženou rukou, ale nedotkl se mě.
Když jsem byla trochu starší, poprvé jsem se odvážila mu postavit, chytil mě za triko, hodil na pohovku a začal štrachat všude kolem. Zachvátila mne panika, ta nevědomost mne dusila, dýchání se zrychlovalo, ale pak se zastavilo. Na chvilku jsem nemohla popadnout dech, to bylo v okamžiku, kdy mi s ledovým klidem přiložil k hlavě zbraň a řekl mi, že kdybych cokoli chtěla někomu říct, že mě klidně zastřelí a půjde si za to sednout. Uvěřila jsem mu, jako obvykle jsem věřila všemu, co mi tvrdil, že mi provede. Však to také častokrát dokázal. Pak se otočil a odešel. Byla jsem tak vyděšená, bolest na hrudi byla nesnesitelná, tělo nevydrželo a zradilo mě…

Seventh one… / Sedmá…

30. září 2016 v 22:38 |  Counted days / Dny, co se počítají
Když mě líbáš,
tak i sníh na kůži pálí.
Čas se zastaví
a pocity promlouvají z dáli.
Sedím tiše a toužím,
myslím na tebe s každou vteřinou.
Ležím klidně a sním,
snad nemyslíš na jinou.
Když mě líbáš,
tak i samota se vzdá.
Strachy se rozplynou
a každý okamžik mi tři přání dá.
Snad to cítíš,
snad to víš.
Snad mi ta přání splníš,
snad mě šťastnou učiníš.
Když mě líbáš,
tak i motýlí šum ztěžka dýchá.
Má náruč čeká
a duše uvnitř vzdychá…

Sixth one… / Šestá…

30. září 2016 v 22:38 |  Counted days / Dny, co se počítají
Samota a smutek krčí se v koutě,
přesto je síla a vůle zvednout se ze země.
Bolest a zrada na kusy rvou tě,
přesto máš odvahu dotknout se mě.
Nervozita tahá za nitky,
toužím ti vyprávět svůj život.
Ignoruji své temné zármutky,
potřebuji ti ukázat ten důvod.
Ten důvod,
co mi šeptá tvé jméno.
Ten důvod,
díky němuž čekám na tvé ano.
Tvá přítomnost,
zapálí oheň a zrychlí dech.
Tvůj pohled a radost,
roztančí se mi na rtech.
Cítit tvůj dech na kůži a doufat,
čas se zastaví mými vzdechy.
Myslet na tebe a nezoufat,
okolí se plní tvými nádechy.
Jsi ten důvod,
proč rozhoupat se a jít dál.
Jsi ten důvod,
proč v bezvětří pro mne vítr vál…

Fifth one… / Pátá…

30. září 2016 v 22:37 |  Counted days / Dny, co se počítají
První myšlenka patří tvým očím,
nespočet myšlenek patří tvým rtům.
Snad se včas s odvahou otočím,
tajně sním, že podlehneš důkazům.
Další myšlenka patří hebkosti tvých vlasů,
tisíce myšlenek patří našim konverzacím.
Snad víš, že sním o barvě tvého hlasu,
každou noc sním o odchodu a zas se vracím.
Odpusť mi mé chyby,
uvědom si váhu mých vět.
Netrvám na žádném "kdyby",
pro mne jsi celý svět.
Nestála jsem za ochranu,
toužilo se po mých schopnostech.
Modlím se za změnu,
rezignaci cítím na rtech…

Fourth one… / Čtvrtá…

30. září 2016 v 22:36 |  Counted days / Dny, co se počítají
Tak jako slova mlhy,
tak jako kapky deště.
Stejně tak cítím na kůži tvé pihy,
stejně tak slyším v hlavě "ještě"!
Tak jako tlukot srdce počítá náš čas,
tak jako vůně podzimu dodá mi naději.
Stejně tak prázdná čekám zas,
stejně tak nechci nikde jinde být raději.
S každým nádechem sílí strach,
s každým východem měsíce mizí radost.
Ve všech těch okamžicích se touha mění v prach,
ve všech těch vzpomínkách se topí to tvé "dost"!
S každým dalším dotykem sílí jistoty,
s každým dalším pohledem mizí zábrany.
Ve všech těch dalších slibech jsi ty,
ve všech těch dalších snech je záruka ochrany…

Kam dál